Greka

Lidé sní o cestách na jiné planety již od doby, kdy je první astronomové objevili. A v posledních desetiletích s rozvojem kosmických technologií se zdá, že jsme tomuto cíli blíže, než kdykoliv předtím. Koneckonců jsme poslali například sondy na Mars, takže cesty na nejbližší planety nejsou mimo naše možnosti. Jejich osídlení je však jiná otázka.

 

 

V první Å™adÄ› je potÅ™eba urÄit, která z nich bude k tomuto úÄelu nejvhodnÄ›jší. V první Å™adÄ› musí být v obyvatelné zónÄ›. Ta vÅ¡ak zdaleka není tak velká. Jedná se o oblast, ve které panují takové teploty, které jsou příznivé pro život tak, jak jej známe. V naší SluneÄní soustavÄ› sem patří VenuÅ¡e, ZemÄ› a Mars.

 

Na výbÄ›r tedy máme mezi Venuší a Marsem, pÅ™iÄemž obÄ› dvÄ› mají své problémy, související pÅ™edevším s atmosférou. Zatímco na VenuÅ¡i je příliÅ¡ hustá a s vysokým podílem skleníkových plynů, což znamená, že je zde až moc velký tlak vzduchu a samozÅ™ejmÄ› také teplota, u Marsu je tomu naopak – zde není žádná. Je pak jasné, že dříve, než se kdekoliv usadíme, budeme muset tyto problémy Å™eÅ¡it.

 

 

U Marsu by se mohla situace na první pohled zdát jednodušší – pÅ™eci jen zde staÄí dodat potÅ™ebné plyny, například pomocí Å™as a bakterií, podobnÄ› jako se vyvíjela na Zemi, jen ve zrychleném tempu. A to by bylo skuteÄnÄ› relativnÄ› jednoduché, kdyby nebylo jednoho drobného zádrhelu – Mars si kvůli chybÄ›jící magnetosféře nedokáže atmosféru udržet. Pokud bychom jej tedy osídlili, museli bychom žít v uzavÅ™ených oblastech pod poklopem.

 

U Venuše naproti tomu máme problém ten, že zde je jí v podstatě příliš mnoho a má navíc nevhodné složení. S tím se však již alespoň dá něco dělat, alespoň v dlouhodobém hledisku. Ovšem při dnes známých metodách by trvalo tisíc let, než by byla upravena tak, aby se na ní dalo žít. Je tedy jasné, že nové planety prozatím neosídlíme.